Tajemství Vinohrad.

Díl třetí: Dvouúrovňové město, život v blátě a neviditelné podzemí

Postavit socialistické sídliště na volné ploše za městem byla v 70. a 80. letech celkem rutinní záležitost. Ale naplánovat obří obytný soubor pro více než 14 tisíc lidí na vyvýšené terase nad Židenicemi, s výškovým rozdílem kolem 80 metrů a panoramatickými výhledy na celé Brno? To byla pro architekty ze Stavoprojektu Brno pořádná výzva.
Myšlenka vznikla v druhé polovině 70. let, kdy bylo nutné řešit nedostatek bytů ve východním sektoru města v blízkosti továren Zetor, První brněnské strojírny a Královopolské strojírny. Tehdy ještě na místě dnešních Vinohrad stála osada Hamburk, obklopená poli a lesy. Na východě území, mezi dnešními Vinohrady a Líšní, fungovala od počátku 20. století cihelna. V jejím okolí se nacházel Růženin dvůr – v 50. letech byla okolní pole sloučena do místního JZD, v 60. letech byl dvůr zrenovován a rozšířen o kravín. Krátce nato ale družstvo začalo zanikat, protože lokalita už byla určena k výstavbě sídliště. Těžba v cihelně skončila kolem roku 1977 a prostor byl částečně zavezen. Dnes je severní část bývalé cihelny přeměněna v park s trávou a okrasnou zelení, spodní partie zarostla náletovými dřevinami.
V roce 1978 byl vypracován podrobný projekt, který se měl koncepčně podobat sídlišti Lesná. Na projektu se podíleli zejména architekti Jan Doležal, Miroslav Dufek, Aleš Janáček, Pavel Pešek a Vítězslav Vaněk. Architekti se rozhodli původní osídlení do plánů nezakomponovat, osada Hamburk tak musela kompletně ustoupit i přes protesty obyvatel.
Jaké odvážné vize museli naši architekti opustit a jaké technické unikum nám pod nohama zanechali?
Sen o odděleném světě pěších
Původní výkresy z konce 70. let ještě nepočítaly s názvem Vinohrady. V plánech figuruje nová čtvrť na židenickém katastru, pracovně spjatá s Horními Židenicemi.
Architekti tehdy podlehli dobovému módu a navrhli Vinohrady s výraznějším oddělením dopravy. Dole měly zůstat auta, garáže a hlučné zásobování. Lidé, děti a maminky s kočárky se měli pohybovat po vyvýšených terasách, lávkách a pěších zónách odříznutých od provozu.
Ekonomika 80. let však dýchala z posledního a na tak velkorysé stavby jednoduše nezbyly peníze. Nejlepším důkazem srážky utopie s realitou je dnešní Pálavské náměstí. Zatímco na papíře vypadalo jako oáza pro pěší, dnes jím projíždějí auta, parkuje se tu a točí se tu trolejbusy. Z původního snu o „městě v oblacích“ zbyly jen drobné detaily – vyvýšené betonové terasy před obchody nebo mohutné opěrné zdi se schodišti, které vyrovnávají prudký svah.
Původní plány sídliště byly ještě velkorysejší, než jak je známe dnes. Na dochované fotografii modelu, který se již podstatně liší od původních návrhů, jsou dobře vidět části, které se nakonec nerealizovaly: stadion umístěný mezi Vinohrady a Líšní, terasové domky na svazích směřujících k Brnu, sektorové centrum mezi oběma sídlišti a velkorysý koncept hotelu na hraně terénní terasy. Tyto prvky měly vytvořit plnohodnotný městský celek s výrazně bohatší vybaveností a lepším propojením s okolní krajinou i sousední Líšní. Ekonomická realita 80. let však většinu z nich pohřbila a zůstal jen základní obytný skelet.

Původní projekt navíc počítal spíše s nižšími domy a více zelení. Během výstavby však došlo k zásadní změně. Sídliště se zahušťovalo dalšími jedenáctipatrovými věžovými domy až na konečných zhruba 4 500 bytů. Dnešní podoba Vinohrad se tak od původních plánů výrazně liší.
Výšková gradace a barevné fasády
Ačkoli sídliště leží na masivu Bílé hory ve výšce kolem 260 m n. m., terén, na kterém stojí paneláky, není nijak výrazně členitý. Osu celého sídliště tvoří Pálavské náměstí, které ho dělí na severní a jižní část. Podobně jako u Líšně, Bohunic nebo Lesné sídliště obklopuje okružní komunikace – Žarošická, Jedovnická, Věstonická a Tvrdonická.
Aby se obří masa betonu stabilně usadila a zároveň nabídla co nejlepší výhledy, sáhli inženýři po výškově odstupňovaném uspořádání. Domy ze soustavy B70/R skládali do pravidelného čtvercového rastru. V každé ulici se tak opakuje stejná matrice: čtyřpodlažní a osmipodlažní deskové domy spolu s jedenáctipatrovými věžemi. Typizovaný panelák na zdejší jílovité podloží úplně připravený nebyl, takže základové spáry a opěrné konstrukce vyžadovaly atypická řešení. Vedlejším (a pro obyvatele skvělým) efektem bylo, že z horních pater vznikly jedny z nejhezčích výhledů na celé Brno.
Další novinkou byla do té doby nevídaná barevná škála fasád. Zatímco starší sídliště tonula v šedi, Vinohrady dostaly zelené, červené a okrové tóny a tím se výrazně odlišily.
Sama stavba byla zahájená v roce 1983 (prakticky hned po dokončení Líšně). Panely z brněnských paneláren dovážely na kopec tahače dnem i nocí po provizorní cestě. Když se v roce 1983–1984 stěhovali první nájemníci, realita měla k ideálu daleko. Chyběly chodníky, obchody i pouliční lampy a cesta na zastávku znamenala časté brodění v blátě mezi jeřáby.
Město pod městským povrchem: Kolektory
Málokdo z dnešních obyvatel ví, že pod trávníky a cestami sídliště funguje ještě jedno, zcela neviditelné město. Vinohrady jsou protkány sítí tzv. sekundárních kolektorů.
Jde o průchozí betonové chodby vysoké přes dva metry, do kterých inženýři schovali hlavní trasy horkovodů z blízké spalovny (dnešního SAKO), vodovodů a kilometrů kabelů. Když praskne potrubí uvnitř kolektoru, voda sice chodbu zatopí, ale technici slezou do podzemí, závadu opraví a vodu odčerpají, aniž by museli rozkopat celou ulici. Přípojky k domům a některé vedlejší větve ale v kolektoru nejsou, a proto se na Vinohradech občas i kopá.
Kolektory měly ještě jeden důležitý vedlejší efekt: aby si zachovaly své technické a ekonomické výhody, předurčily podobu sídliště do pravidelného čtvercového (šachovnicového) rastru. Ulice vedou rovnoběžně západ–východ, pěší komunikace sever–jih. Na svou dobu šlo o pokrokové řešení, které se stalo inspirací nejen pro další brněnská sídliště (např. Kamenný vrch), ale i pro projektanty v jiných evropských zemích.
Dlouhé čekání na služby
A jak se z pracovního názvu lokality Židenice – horní staly Vinohrady? V červnu 1983, ještě před dokončením prvních bytů, si úředníci uvědomili, že chladný technický název nemá žádnou duši. Místo toho, aby ulice pojmenovali po socialistických pohlavárech nebo budovatelských heslech, vrátili se k historické paměti místa. Kopec odpradávna patřil vinné révě, a tak ulice dostaly jména po moravských vinařských obcích. Zrodilo se tak místo, kde vedle sebe leží ulice Bzenecká, Mutěnická, Valtická, Mikulovská nebo třeba Velkopavlovická.
Celý komplex měl být hotový v roce 1988, ale tehdy byla dokončena jen bytová výstavba. Občanská vybavenost prakticky neexistovala a dobudovávala se až v průběhu 90. let. Z plánovaných tří základních škol vznikly jen dvě, z tří obchodních center na Pálavském náměstí (OC I, OC II, OC III) se postavilo jen OC I. OC II nebylo dokončeno a na místě plánovaného OC III je dnes park. Sportovní hala a kulturní sál se nepostavily vůbec – Vinohrady byly dlouho jedinou městskou částí bez kulturního sálu.
Dokonce i tráva a stromy zpočátku hynuly na špatných půdních podmínkách. Teprve po navezení stovek kubíků zeminy se sídliště začalo zelenat. Dnes je situace vybavenosti relativně vyřešená: dvě základní školy, čtyři mateřské školy, základní umělecká škola, zdravotní středisko, dům s pečovatelskou službou, Dům dětí a v Mikulovské ulici i bezbariérový dům pro tělesně handicapované.
Jeden problém ale přetrvává dodnes – parkování. Projektanti v 80. letech počítali s jedním autem na čtyři rodiny. Realita je mnohonásobně vyšší. Částečně se to podařilo řešit stavbou garáží při Žarošické a Věstonické a zavedením jednosměrného provozu ve většině vnitřních ulic. Vzhledem k terénu ale další rozšiřování kapacit není jednoduché.
Pamatujete si ještě na časy, kdy se do nových bytů na Vinohradech chodilo v holínkách? Podělte se o své vzpomínky a fotky v komentářích!

Jan Machálek