Tajemství Vinohrad. Díl šestý: Mezi bájemi a pravdou

Vinohrady mají krásný výhled na Brno. Když se ale podíváte dál, za hranici známých ulic, začíná krajina, která v sobě ukrývá příběhy staré stovky let. Stránská skála, Hády, Bílá hora, Líšeň nebo Lesná. Místa, kolem kterých dnes chodíme bez většího přemýšlení, bývala kdysi krajinou lesů, skal, roklí a cest, kde se po večerech vyprávěly příběhy o přízracích, čertech, prokletých rytířích a tajemných světlech.
Některé z nich jsou zřejmě jen lidovou fantazií. Jiné však vyrůstají ze skutečných událostí. A u několika z nich je nejzajímavější právě to, že realita je často zajímavější než samotná pověst.

Tragédie ze Stránské skály: Přízrak Vlastičky a tajemství podzemí

Stránská skála má jednu z nejtemnějších brněnských pověstí.
Dne 14. října 1938 se zde ze skály zřítila čtrnáctiletá Vlasta Dostálová ze Židenic. Její pád byl smrtelný. Dochovaný úřední spis uvádí jako příčinu smrti zlomení vazu a případ byl nakonec klasifikován jako úraz. Vyprávělo se, že dívka skočila ze žalu z nešťastné lásky, či po zneuctění bohatým chlapcem. Dobový tisk však krátce po tragédii psal o tom, že policie prověřuje, zda šlo skutečně o nešťastnou náhodu, nebo zda dívka ze skály skočila úmyslně. Na místě její smrti dodnes připomíná tragédii poškozená pamětní deska s prostým nápisem: „Zde skonala Vlastička Dostálová † 14. 10. 1938.“ Jenže kolem Vlastičky postupně vznikl ještě jiný příběh.
Vyprávělo se, že se její přízrak ke skále vrací. Za určitých nocí se prý mezi skalami objevuje bílá postava. Někdy má stát nad srázem, jindy je slyšet pláč. Později se k příběhu přidala i pověst o ženě, která se měla v podzemí oběsit zoufalstvím po smrti své dcery. Měla to být Vlastiččina matka.
Jenže právě tahle část příběhu se s historickými dokumenty rozchází. Rodiče dívky byli rozvedeni už v roce 1932 a její biologická matka Anna po rozvodu žila v Maloměřicích. Dochované dokumenty její sebevraždu nepotvrzují.
Pověst tedy zůstává pověstí.
Ale Stránská skála má ještě jedno tajemství, které už žádnou pověst nepotřebuje.
Pod skálou se skutečně ukrývá podzemní svět.
Za druhé světové války zde vznikaly rozsáhlé podzemní prostory spojené s německou válečnou výrobou. Chodby byly raženy přímo ve skalním masivu a měly ukrýt průmyslovou výrobu před bombardováním. Jejich zkoumání však stálo život nejednoho dobrodruha.

Peklo v Čertově rokli: Jak nadlesní přechytračil samotného Lucifera

Na Lesné je místo, jehož jméno zní jako vystřižené z pohádky. Čertova rokle.
Dnes tu najdete cestu, zeleň a panelové domy. Kdysi tu však podle pověsti býval hustý les a na jeho okraji stála hájovna. V ní žil nadlesní se svou početnou rodinou.
A právě tady se měla jednoho dne stát podivná věc.
Roztrhla se země. Z její hlubiny začali vylézat čerti. Nikdo prý nevěděl, proč si vybrali právě tento les. Jisté však bylo, že jejich přítomnost nebyla pro okolí právě požehnáním. Z pekelných ohňů létaly jiskry a les začal hořet. Tu vzplanul smrk, tam jedle. Lidé se báli. Nadlesní se však rozhodl, že čertům ukáže, že ani člověk není úplně bezmocný. Nechtěl s nimi bojovat. Vymyslel něco mnohem chytřejšího.
S Luciferem se vsadil. Budou spolu soutěžit v hádankách.
Každý položí druhému tři hádanky. Kdo všechny uhodne, zvítězí a poražený bude muset poslouchat vítěze. Lucifer na takovou výzvu samozřejmě přistoupil.
Byl přesvědčený, že člověka nemůže přechytračit nikdo.
Jenže nadlesní měl připravenou lest. Zatroubil na roh. A z hájenky začaly vybíhat děti. Jedno. Druhé. Třetí… Celkem jich bylo dvanáct. A právě v tu chvíli Lucifer zjistil, že proti němu nestojí jeden člověk. Nadlesní nechal čerta utkat se se svými dětmi. Dvanáct dětí proti knížeti pekel. Hádanky začaly. A Lucifer, který měl být nejchytřejší ze všech, nakonec nestačil na dětský důvtip a prohrál. A s ním musela pekelná družina les opustit. Tak podle pověsti vzniklo jméno Čertova rokle.
Dnes už čerti samozřejmě z lesa nevylézají. Ale samotná rokle je skutečná a kdysi musela působit mnohem divočeji než dnes. A zajímavé je, že ani skutečná historie tohoto místa není úplně veselá. V roce 1946 zde při manipulaci s nevybuchlou municí z druhé světové války zahynuli tři školáci.

Líšeňský Kostelíček: Obraz Panny Marie, který se vracel na kopec

Ještě starší příběh najdeme nad Líšní.
Místu se říká Kostelíček a jeho historie sahá až do 17. století. Původní kapli zde nechala v roce 1630 postavit Eliška z Bergu jako poděkování za uzdravení svého nevidomého syna. Podle starého podání měl právě on na kopci spatřit Pannu Marii s Ježíškem ozářenou podivným světlem.
Na místě proto vznikla nejprve dřevěná kaple s obrazem Panny Marie Pomocné. Později ji nahradila zděná stavba a z Kostelíčku se stalo poutní místo.
Jenže potom přišel rok 1784. Za vlády Josefa II. bylo rozhodnuto o zrušení a zboření kaple. Lidé v Líšni se proti tomu podle starého podání bouřili. Nikdo nechtěl kostelíček bourat. Nakonec byli k práci donuceni. Obraz Panny Marie byl přenesen do farního kostela. A právě tehdy začíná ta nejpodivnější část příběhu.
Pověst totiž tvrdí, že obraz se několikrát vrátil zpět na Kostelíček.
Lidé ho odnesli do Líšně. Obraz se měl znovu objevit na původním místě.
Znovu ho přenesli. A znovu se měl vrátit. Nakonec zůstal ve farním kostele, když byl pro něj vytvořen oltář. Staré líšeňské podání tuto událost skutečně zaznamenává.
A tím tajemství Kostelíčku nekončí. V okolí se vyprávělo také o vodě ukryté pod kopcem. O studni, která měla být bezedná, a o podzemí plném vody, která by při svém úniku mohla zaplavit celou Líšeň.
Dnes už víme, že okolí Líšně je spojeno s krasovým podložím a podzemní vodou.
Ale kdysi lidé neměli geologické mapy. Měli jen to, co viděli, slyšeli a co si předávali z generace na generaci. A tak vznikla legenda.

Jan Šembera: rytíř ze Šumbery, který se vrací z podzemí

Místo na Hádech, které má vlastní vrch, vlastní pověst a dokonce i jeskyni.
S tímto místem je spojován Jan Šembera z Boskovic, skutečná historická postava a významný moravský šlechtic 16. století. Lidová tradice mu však připisuje osud mnohem temnější. Podle pověsti byl Šembera hříšný rytíř a po smrti neměl najít klid.
Jedna z verzí vypráví, že se za nocí vracel z podzemí. Měl se objevovat o půlnoci jako jezdec na koni nebo v tajemném kočáře taženém koňmi. Jiná verze jeho trest popisuje ještě podivněji. Šembera měl po smrti za trest obdělávat kopec. Jeho kůň měl tahat pluh kamenitou půdou a právě brázdy, které po něm zůstaly, měly vysvětlovat některé útvary v krajině.
Podle další části pověsti se měl jednou za rok vydávat až k brněnským minoritům a prosit za odpuštění. Proč? Rod Boskoviců měl k brněnským minoritům velmi blízký vztah. Jejich klášter byl rodovým pohřebištěm a Boskovicové jej výrazně podporovali. Podle tradované verze uzavřeli Šemberovi rodiče s minoritským klášterem dohodu, že pokud rod vymře po meči, připadne jeho majetek minoritům. Pro Jana Šemberu to byl problém. Měl totiž dvě dcery, Annu a Kateřinu, ale žádného syna. Pokud by tedy zemřel bez mužského potomka, podle staré dohody by rozsáhlý majetek Boskoviců mohl připadnout minoritům. A tady začíná ta zajímavá část pověsti. Šembera měl podle legendy vědět, že minorité mají příslušnou listinu uloženou. Když už cítil, že se blíží jeho smrt, pozval brněnského kvardiána do Bučovic. Tvrdil, že umírá a chce ještě před smrtí uspořádat své záležitosti. Mnich proto přivezl důležité listiny. Šembera ho pak měl pohostit jídlem a vínem. Když mnich usnul opilý, Šembera podle pověsti vzal listinu a hodil ji do ohně. Tím se chtěl zbavit závazku vůči minoritům a uchovat majetek svým dcerám. Říká se, že mnich Šemberu následně proklel. A právě tady vzniká legenda o Šumbeře. Na Šumbeře existuje něco, co dává celé legendě zvláštní kulisu. Jeskyně. Nenápadná krasová dutina ve svahu, známá jako Šumberova díra. Není veliká a rozhodně nejde o žádné obrovské podzemní město. Je to drobný krasový útvar ve vápencové krajině Hádecké planiny. Ale zkuste si představit toto místo před stovkami let. A tak není těžké pochopit, proč právě tady mohl vzniknout příběh o rytíři, který se po smrti vrací z podzemí. Ve dne je Šumberova díra jen malou jeskyní. Ale podle pověsti právě odtud mohl o půlnoci vyjíždět Šembera.

Brněnský drak

Určitě jste už slyšeli o jedné z nejznámějších brněnských legend. Vypráví, že právě v okolí Líšně kdysi řádil strašlivý drak. Měl napadat dobytek a nahánět lidem takový strach, že se báli vycházet z domů.
Podle jiné, známější brněnské verze měl svou jeskyni u řeky Svratky. Ať už byla nestvůra kdekoliv, řešení bylo stejné: řeznický tovaryš naplnil volskou kůži nehašeným vápnem a nastražil ji drakovi jako návnadu. Drak ji pozřel, zapil vodou – a vápno začalo v jeho útrobách pracovat. Obluda pukla.
Dodnes pak v průjezdu Staré radnice visí to, čemu Brňané říkají drak. Ve skutečnosti jde o preparovaného krokodýla. A právě tady se historie začíná podivně prolínat s pověstí: drak je v městských dokumentech doložen už v roce 1568, tedy dávno před tím, než se ustálily některé pozdější příběhy o jeho původu.

Malá odbočka závěrem

Málo kdo ví, že Stránská skála skrývá skutečnou pravěkou senzaci. Archeologové zde odkryli doklady o nejstarším užívání ohně člověkem (Homo erectus) ve střední Evropě, staré neuvěřitelných 600 000 let! Pokud tedy naši prapředci v okolí našeho sídliště křesali prvotní plameny a bojovali s tehdejší megafaunou, zjišťujeme, jak daleko vlastně sahá historie Vinohrad a jeho okolí.

Slyšeli jste, nebo četli jste o nějaké další zajímavé legendě z vinohradského okolí?
Podělte se s námi v komentářích.

Jan Machálek