Tajemství Vinohrad 7
Když se dnes večer projdete po Vinohradech, uvidíte jen klidnou idylu sídliště. Svítící okna panelových domů, ruch na ulicích, lidi venčící psy pod Bílou horou a rozsvícené panoráma města. Jenže přímo pod těmi kilometry betonu a asfaltu leží vzpomínky na dramatické události, které historie Vinohrad a okolních čtvrtí pamatuje.
Tam, kde se dnes tyčí výškové domy, bývala krajina polí, vinic a starých cest spojujících Židenice s Líšní. Místo, kde se po staletí odehrávaly tragédie, které si s dnešním klidným městem spojujeme jen stěží
Když země pohlcovala pivovary
Psal se 20. únor 1786. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne, když se ze zemských hlubin ozval temný hromový hluk. Vteřinu nato se pod nohama obyvatel Zábrdovic neuvěřitelně roztřásla zem. Stěny domů praskaly hlubokými trhlinami, z kamenných zdí odletovalo dláždění a vyděšení lidé v panice vybíhali do ulic. Děsivý vrchol přišel ve chvíli, kdy se pod náporovou vlnou otřesů s praskotem zřítila celá masivní budova zábrdovického pivovaru. V éře bez vědeckých přístrojů šlo o čirou apokalypsu – lidé v duchu počítali poslední sekundy světa.
Židenice v plamenném pekle
O pouhé čtyři roky později přišel živel, jehož destruktivní sílu znali všichni až příliš dobře. Roku 1790 zachvátil tehdy drobnou vesničku Židenice ohnivý orkán. Během jediné hororové hodiny lehla popelem téměř celá obec. Plameny požíraly doškové střechy i dřevěné trámy jako papír – ušetřen zůstal pouze místní mlýn a tři obytné domky.
Žideničtí prožívali stejné pekelné scénáře znovu a znovu. Plameny obec drtily v letech 1805, 1813, 1819, 1831, 1832 a 1835. Při požáru 11. září 1805 se během chvíle proměnilo ve žhavé spáleniště 14 domů. Stačil jediný záblesk nepozornosti, divoký vítr a lidé doslova zaživa přicházeli o své domovy i živobytí.
Švédská spoušť pod maršálem Torstenssonem
Válečné vřavy krajinu kolem dnešních Vinohrad nikdy nešetřily. Při slavném obléhání Brna v letech 1643 a 1645 rozbil svůj obávaný hlavní tábor přímo na planinách mezi Zábrdovicemi a Židenicemi obávaný švédský polní maršál Lennart Torstensson.
Tisíce jeho žoldnéřů proměnily okolní vesnice v doutnající spáleniště. Pro místní venkovany znamenala Torstenssonova přítomnost čirý teror: Švédové nemilosrdně vyrabovali všechny sýpky, do základů vypálili obytná stavení a ze dřeva stržených střech si stavěli přístřešky. Dým ze zapálených Židenic tehdy stoupal k nebi celé týdny.
Neviditelný tyfus a modrá smrt
Války však nepřinášely vítězství a porážky, ale i tichou zkázu. Když v roce 1814 proudily přes Líšeň zástupy francouzských zajatců po bitvě u Lipska a Drážďan, přinesli s sebou zákeřnou „zimnici“. Líšeňský farář musel během jediného dne udělit poslední pomazání u 28 umírajících v Líšni a okamžitě nato spěchat do Slatiny za dalšími sedmi oběťmi. Tehdy vymíraly celé rodiny.
To nejhorší však mělo teprve přijít. V roce 1831 dorazila do krajiny Asijská cholera – obávaná „modrá smrt“. Nemoc udeřila bez varování a s nepředstavitelnou agresivitou. Člověk, který ráno v pořádku vstal k práci na poli, kácel se odpoledne v křečích a do večera byl mrtvý. Cholera těla obětí dehydratovala tak bleskově, že lidé před očima svých blízkých doslova černali a měnili se v kostry obalené kůží.
Během první vlny v roce 1831 podlehlo v Líšni cholerové nákaze 216 lidí z 900 nakažených. Když se zdálo, že je zkáza u konce, přihnala se v roce 1836 druhá vlna a sprovodila ze světa dalších 120 obyvatel. Úmrtnost byla tak obrovská, že se nestačily kopat hroby – truhláři nestíhali vyrábět rakve a v těsném městečku, kde se všichni znali, mizely během pár dnů celé rodové linie.
Když nebe zčernalo a ulice smetla voda
Že dokáže zabíjet i voda a nebe bez varování, poznali místní mnohokrát. Dolní část Židenic pod Vinohrady leží v dosahu divoké Svitavy, která se při jarních táních pravidelně měnila v bezohledný živel. Například v noci na 2. dubna 1800 se spící obyvatelé probudili do noční můry – rozvodněná řeka prorazila břehy a zatopila široké okolí. Voda dravě vnikala do přízemních světnic, trhala dřevěná vrata, odnášela dobytek a proměnila ulice v neprostupná jezera plná bláta a plovoucích trosek.
Opravdový apokalyptický blesk z čistého nebe však přišel 9. července 1927. Nad krajinou se odpoledne zatáhla neprostupná temná mračna a z oblohy se spustila nevídaná průtrž mračen. Během několika desítek minut přestal vyhloubený terén stíhat absorbovat masu vody stékající z okolních kopců.
Rozzuřený příval se valil dolů k dnešní Gajdošově ulici a proměnil ji v dravou řeku, kde hladina stoupla až do výšky jednoho a půl metru. Voda s obrovskou silou zaplavovala sklepy, demolovala majetek a smetala vše, co jí stálo v cestě.
Dramatický vrchol nastal na židovském hřbitově. Pod obrovským tlakem nahromaděné vody a rozmočené půdy nevydržela masivní konstrukce obvodového opevnění. S ohluchujícím třeskem se před očima svědků zřítila kamenná zeď v délce 20metrů a dravá vlna se nekontrolovatelně provalila mezi náhrobky. Hasiči ten den v marném zápasu s živlem spěchali k zásahům na desítkách míst současně. Katastrofa přišla bez varování a ukázala, jak zranitelná byla zástavba pod Vinohrady i v rozvíjejícím se 20. století.
Ohnivé krupobití z nebes
Nejstrašnější kapitolu však napsala druhá světová válka:
25. srpna 1944: Nad Brnem s ohlušujícím hřmotem prolétly americké létající pevnosti. Primárním cílem byla továrna na letecké motory v Líšni, bomby však kropily celé obytné čtvrti. Výsledek byl tragický: 200 mrtvých, rozbourané domy a Juliánov v plamenech.
20. listopadu 1944: Druhý nálet zdevastoval Starou osadu. Tehdy patnáctiletý Zdeněk Macháček vzpomínal na neproniknutelný svist a ničivé detonace. V krytu u řezníka Šímy v dnešní Svatoplukově ulici tlaková vlna udusila a zasypala na 20 lidí. V tento osudný den svrhli Američané na Brno 2500 pum, při náletu zemřelo 578 lidí, 6000 lidí přišlo o střechu nad hlavou. Největší tragédií je však smrt čtyřiceti dětí, které zemřely ve sklepech školy na Mendlově náměstí. Sklepy byly zaplaveny vroucí vodou z prasklého potrubí.
Zázrakem skončil jen zásah kina Hvězda. Budovu narušil dopad tří bomb. V útrobách se ukrývalo 250 vyděšených lidí, stropy se pod náporovým tlakem prohnuly, ale betonová konstrukce tragédii zabránila a všichni přežili.
Dnes staré Židenice, Juliánov a Líšeň pohltila zástavba moderního města. Tam, kde praskaly zdi, hořely chalupy, umíraly stovky lidí a padaly bomby, dnes stojí rovné řady panelových domů. Vinohrady jsou jako sídliště mladé, ale krajina pod nimi však pamatuje nespočet konců světa
Napište nám do komentářů, o jakých dalších tragédiích z našeho okolí jste slyšeli.
