Tajemství Vinohrad. Díl pátý: Trolejbusy, provizorní obchody a velký baby boom
Pátý díl našeho seriálu Tajemství Vinohrad nás vrací do roku 1983. Když tehdy dostávaly první mladé rodiny klíče od nových bytů, nadšení z moderního bydlení a výhledu na Brno rychle vystřídala každodenní realita. Domy stály, ale všechno ostatní – chodníky, zastávky, obchody, školky i školy – se teprve postupně dohánělo.
Problémová doprava
Doprava byla v prvních letech jedním z největších problémů. Dostat tisíce lidí ze vznikajícího sídliště do Židenic, k průmyslovým podnikům, do práce i do centra města nebylo jednoduché. Autobusy v dopravních špičkách praskaly ve švech a cesty často vedly ještě po rozbahněných komunikacích.
Zlom přišel v roce 1987, kdy na Vinohrady vyjely trolejbusy. Do té doby obsluhovala dopravu na Vinohradech pouze autobusová linka 53 ze Staré osady. O rok později byla trolejbusová doprava protažena až na Novolíšeňskou. Elektrifikace dopravy a přivedení trolejbusových linek na Pálavské náměstí znamenaly pro novou čtvrť spolehlivější spojení s městem. Tramvaj na kopec nakonec nikdy nevyjela, i když v původních plánech se s ní počítalo. Tak se právě trolejbusy postupně staly jedním z hlavních symbolů vinohradské dopravy.
Pro mnoho obyvatel dodnes představují něco víc než jen dopravní prostředek. Jsou připomínkou doby, kdy se po novém sídlišti teprve rodil skutečný život.
Nákupy z „maringotek“
Občanská vybavenost zoufale zaostávala za tempem výstavby. Nové byty přibývaly rychleji než obchody a služby. Na základní nákupy proto sloužily provizorní prodejny, buňky, maringotky a pojízdné obchody. Zpočátku sloužila nákupům malá prodejna na Bořetické ulici, která tak ještě pár let byla památkou na původní kolonii Hamburk. Na větší nákup se často vyráželo do Židenic nebo do centra.
Nové sídliště tak mělo poněkud zvláštní podobu. Moderní panelové domy už byly plné lidí, ale jejich okolí stále připomínalo staveniště. Mezi hotovými domy zůstávaly výkopy, hromady zeminy, nedokončené chodníky a provizorní cesty.
Pro děti to ale nebyl problém. Rozestavěné sídliště se pro ně stalo obrovským hřištěm. To, co dospělí vnímali jako nedostatek a chaos, bylo pro ně dobrodružstvím.
Pálavské náměstí přitom mělo podle původních představ vypadat jinak. Plány počítaly s větším oddělením pěšího pohybu od automobilové dopravy a s výraznějším veřejným prostorem. Postupná výstavba však původní představy proměňovala a z náměstí se stal především důležitý dopravní a obchodní uzel.
Když se postupně otevřely další služby, poliklinika, pošta a nákupní středisko, obyvatelům se výrazně ulevilo. Z pouhé kolonie nových paneláků začínala vznikat skutečná městská čtvrť.
Velký vinohradský baby boom
Na Vinohrady se stěhovali především mladí lidé a mladé rodiny. Nová výstavba tak přinesla i výrazný demografický náraz. Najednou tu žily tisíce rodin ve stejné životní fázi – a s nimi tisíce malých dětí.
Místa v mateřských školách mizela rychleji, než je město stačilo vytvářet. Přibývaly proto nové školky a využívaly se také montované či provizorní objekty.
Podobná situace nastala na základních školách. Základní škola na Mutěnické byla otevřena v září 1987, ale ani její kapacita zdaleka nestačila náporu dětí. Ve škole se proto muselo učit na směny. Některé ročníky navíc neměly dostatek míst ani zde a za výukou musely docházet či dojíždět do okolních škol.
Teprve po dostavbě další školy na Bzenecké v roce 1990 se situace začala postupně zlepšovat.
Školní chod Vinohrad tak v prvních letech připomínal celé sídliště – všechno se budovalo, organizovalo a improvizovalo za pochodu. Děti tehdy tvořily jednu z nejvýraznějších součástí života nového sídliště. Kočárky zaplňovaly kočárkárny, hřiště se rychle plnila a mezi domy vznikaly pevné dětské party.
Život mezi jeřáby
Pro dnešní obyvatele je možná těžké představit si, že některá místa, která dnes považujeme za samozřejmou součást Vinohrad, tehdy ještě neexistovala.
Lidé se stěhovali do nových bytů v době, kdy se jejich okolí stále měnilo. Každý den kolem nich projížděla stavební technika a z oken bylo možné sledovat, jak paneláky postupně rostou.
Někteří obyvatelé tak první roky na Vinohradech prožili doslova mezi bagry, panely a blátem. Přesto právě na toto období mnozí vzpomínají s určitou nostalgií.
Byla to zvláštní doba. Všichni byli noví, téměř všichni řešili stejné problémy a většina sousedů měla děti podobného věku. Lidé si proto byli často blíž než dnes. Kočárky se potkávaly na chodbách, děti běhaly společně venku a sousedé si navzájem pomáhali.
Vinohrady tehdy ještě nebyly hotovou čtvrtí. Byly místem, které se teprve rodilo.
A zatímco vyrůstaly nové domy, školy, obchody a hřiště, v původních plánech zůstaly věci, které se nikdy úplně neuskutečnily.
Pamatujete si ještě nákupy v maringotkách, první trolejbusy na kopci, život mezi bagry, vyučování na směny nebo cestování dětí do okolních škol? Jak vypadaly první roky vašeho života na Vinohradech? Podělte se o své vzpomínky.
